obecní úřad Hovorčovice

Chvála všednosti, extravagance banality!

Kráčím čelem ke štítu, na kterém se míhají siluety. Za velkým oknem rozeznávám pana starostu, který za sebou zrovna zavírá dveře. Chystá se zasedání zastupitelstva. To se mě však zatím netýká. Vidím, jak se přede mnou otevírá velkorysý veřejný prostor, který proplouvá na starou náves. Na schodech posedává mládež a za okny sálu se schází zastupitelstvo. Vstupuji dovnitř a ocitám se v malém, ale velkoryse převýšeném prostoru. Mou pozornost upoutá schodiště rozvinuté kolem pevného sloupu. Po cestě nahoru míjím paní asistentku. Oba máme trochu naspěch, ale na rychlé kafe a nějaké ty drby se čas vždy najde. Nechám pozdravovat pana starostu a podél výhledů na rybník stoupám o patro výš. Vzápětí mě obklopí hra odrazů a světel procházejících skrz závoj tvarovek. Rukou přejedu po chladném zábradlí. Chvíli po zaklepání na dveře mě už vítá referentka stavební správy. V břiše mě lechtá zvláštní směs stresu, nadšení a hrdosti. Jsem připraven být taky jeden z „domácích“…

V našem pohledu na zadání obecního úřadu v Hovorčovicích jsme tak dlouho přemýšleli, jestli je obecní úřad hrdým symbolem nebo tichým služebníkem, až jsme se octli někde uprostřed.
Možná proto jsme nic nevyhráli.
Začali jsme, jako obvykle, zkoumáním místa. Co to jsou Hovorčovice? Je to vesnice, nebo předměstí Prahy, nebo možná i budoucí, samostatné město? Základní škola je hodně vesnická, střední je už spíše městská, okolí kostela nad rybníkem je pak hodně vesnické, ale zbytek obce je spíš něco, co vyvrhlo hlavní město do svého okolí. Od začátku jsme vnímali trochu nestandartní pozici Hovorčovic. Anebo pořád víc a víc standartní pozici, na kterou si ale architekti ještě nestihli udělat škatulku?
Chytili jsme se atmosféry vesnickosti. Udělali jsme takový obyčejný baráček se sedlovou střechou, otáčející se k příjemné staré návsi, pak vedle něj vyrostla budka s poštou, která uzavřela malou piazzettu, no a z druhé strany jsme očekávali tak trochu bordel, tak tam vyrostl plot. Tichou sdílenou myšlenku, že ten návrh není úplně dobrý, hlasitěji vyřekl pátý člen týmu, který se jen tak mimochodem připojil v momentu, kdy byl projekt téměř hotový.
V myšlenkovém procesu jsme se vrátili k fundamentálním otázkám, co to je obecní úřad a co to jsou Hovorčovice. Nasáklí příjemnou vesnickostí jsme se rozhodli nezanevřít na tuto atmosféru, byť možná trochu nostalgickou. Chtělo to ale něco víc – stavíme totiž obecní úřad, který bude na svém místě 50, 100, možná i 200 let. Pokud teď čelí společnost úplné fragmentaci času a prostoru, dokážeme si vůbec představit, co bude za 100 let?
Naší odpovědí je dům kompromisní. Dům, který je tak trochu reprezentací Hovorčovic, a tak trochu snem o Hovorčovicích, minulých i budoucích. Dům, který z materie bývalé vesnice vyrůstá směrem k nejisté budoucnosti, který kultivuje obyčejnost místa směrem k architektuře jako události – křižovatce dějů, které mohli vzniknout díky domu.
Možná i proto jsme velkorysý vnitřní prostor, úplně se vymykající čemukoliv co člověk běžně najde na vesnici, schovali do závoje oranžových plotových tvarovek.  
A možná se nám ty tvarovky a schodiště jen líbily.